O Praze 4

Území této městské části představuje výseč mezi tokem Vltavy na západě a strouhou Botiče na severovýchodě. Převážně zastavěný, v podstatě trojúhelníkový prostor je na jihu ohraničen roklí Hodkovického potoka, hornokrčským výběžkem, Michelským lesem a komunikačním uzlem na pomezí s Prahou 11. Všechny katastrální obce, které byly začleněny do správního celku městské části Praha 4, se do roku 1922 nacházely mimo hranice Prahy a tvořily zemědělské zázemí metropole.

Prostor dnešní městské části Praha 4 byl již od mladší doby kamenné vyhledávaným místem k osídlení. První Slované se objevili v Pražské kotlině zřejmě v 6. století, postupovali územím Prahy od severu, a tak dnešní Prahu 4 nejspíše osídlili v 7. až 8. století. Příhodné podmínky zapříčinily vznik dosti početného okruhu osad. Mnohé současné obce, zejména obce nacházející se v blízkosti vodních toků, vznikly právě v této době. Nejedno z lokálních osídlení ovšem později zaniklo. Některá z nich, jako Psáry nebo osadu – latinsky zapsanou jménem Sredum, se dodnes nepodařilo spolehlivě lokalizovat. Většina původně malých osad však přežila četné války i jinou nepřízeň osudu a stala se zárodky, místními centry dnešního osídlení městské části.

Většina historiků a archeologů se domnívá, že prostor dnešní Prahy 4 byl od počátku součástí území budoucího státu Přemyslovců. Zásadní význam měla zemská stezka vedoucí z Pražské kotliny přes Vyšehrad a pankráckou pláň, přes Krč, Libuš a Jesenici, dále směrem na Jílové a k Bechyni. Odtud cesta pokračovala přes jižní Čechy a hraniční hory až k dunajskému přechodu u Lince. Původní prosté osady zemědělců a rybářů byly v době počátků českého státu považovány za majetek českých knížat a brzy i králů z domácího rodu Přemyslovců. Nad vlastním soutokem Vltavy a Botiče ční Vyšehrad, dnešní součást severněji položené Prahy 2, ale ve středověku místo velkého významu pro celé území dnešní Prahy 4. Jeho počátky jsou na základě písemných pramenů a podrobného archeologického výzkumu kladeny do druhé poloviny 10. století. Obyvatelé osad byli vázáni určitými úkoly k vyšehradské posádce. Král Vratislav II. si Vyšehrad dokonce zvolil za svoje trvalé sídlo a dal zde zřídit zvláštní církevní ústav – vyšehradskou kapitulu, čímž dosáhl přímého spojení s papežskou kurií. Tuto významnou instituci také bohatě hospodářsky zajistil, darovací listinou z roku 1088 jí přiřkl několik obcí z dnešní Prahy 4. I když je dokument středověkým falzem, kterým si kapitula ve 12. století dodatečně pojistila majetek, podstata obsahu není odborníky zpochybňována.

O majetku kapituly na území dnešní Prahy 4 pojednává listina datovaná do roku 1222, v níž jsou mimo již známé osady, poprvé uvedeny i osady jiné. V dalších dobových dokumentech se objevují nejen zbývající lokality, ale i držitelé jednotlivých darovaných míst: české královny, světští feudálové a církevní ústavy. Darováním osad nebo jejich částí byl vždy konkrétně upraven způsob místní správy, která nyní vedle úředníků panovníka připadala především bezprostřední vrchnosti. Krajina byla stále promyšleněji kultivována a hospodářsky využívána. Mimo obilná pole, louky a usedlosti rybářů jsou doloženy výnosné rybníky a první mlýny. Od středověku se na většině území připomínají zahrady, chmelnice a sady s ovocnými stromy. V osadách vedle selských dvorců vyrůstaly hospodářské dvory vrchnosti, často doplněné obytným objektem – tvrzí, více nebo méně opevněným. Z přímého popudu císaře a krále Karla IV. nastal ve 14. století neobyčejný rozvoj vinic, které byly založeny na většině vhodných míst. Správa vinic náležela zvláštnímu úřadu se sídlem ve Starém Městě pražském.

V této době se již podle některých údajů lámala Branická skála. Výnosné bylo clo placené v Braníku ze dříví plaveného po Vltavě. Založením Nového Města pražského se metropole „přiblížila“ až na severní okraj nuselského údolí. Po vítězstvích na Vítkově a pod Vyšehradem v bouřlivém roce 1420 zabrala kališnická pražská obec majetek církevních ústavů a osob, nesouhlasících s novým pořádkem. Jednotlivá místa pak dostávali do užívání pražští měšťané. Po porážce radikálního křídla husitského hnutí v bitvě u Lipan dosáhl král Zikmund smíru s Čechy i díky tomu, že učinil z většiny revolučních nabyvatelů majetku, tedy i z pražských měst, jeho právní majitele. Toto vlastnictví potvrzovali i následující panovníci. Města jednotlivé dvory a obce většinou pronajímala nebo z jejich výnosů zajišťovala svoje hospodářské potřeby. Zásadnější proměna ustálených poměrů nastala po neúspěšné první vzpouře českých stavů proti Ferdinandu I. Habsburskému v letech 1546 až 1547. Pražská města byla potrestána zabavením svých statků. Městským radám nezbývalo, než pokorně usilovat o vykoupení svého bývalého majetku. Král ale mnohdy dával souhlas jen k částečné obnově starších poměrů, a tak některé z bývalých městských majetků získávali panovníkovi věrní. Obyvatelé nejedné obce na jih od pražských měst tehdy dostali novou vrchnost.

Za stavovského povstání v letech 1618 až 1619 se města i šlechta snažila získat majetek kapituly, jezuitů i jiných procísařských subjektů. Porážka v bitvě na Bílé hoře roku 1620 ale přinesla pražským městům i českým šlechticům nové konfiskace a pokutování. Tato skutečnost a odchody četných nekatolíků do emigrace znamenaly vystřídání vrchnosti v řadě míst. Pokračující třicetiletá válka znamenala pro kraj značné škody od všech válčících stran. Berní rula z roku 1654, dodnes dochovaný soupis pro daňové účely, přináší cenné údaje o stavu poválečného osídlení. Ukazuje snížení počtu obyvatel a zničení nebo poškození mnoha sídel. Naše obce, přestože se rozkládaly nedaleko pražských měst, tvořily už od 15. století součást Kouřimského kraje. Praha nebyla za svými hradbami centrem žádného správního celku. V období baroka se krajina proměňovala. Přestavovaly se hospodářské dvory a vyrůstaly nové, přibývalo ovčínů. Na místech dávných tvrzí, často již beztoho zaniklých, se tu a tam objevily drobnější zámecké stavby určené pro správu i rekreaci. Obnovovaly se mlýny a krčmy, přibývalo místních pivovarů. V 18. století znamenala pro některá místa pohromu cizí vojska, usilující o „habsburské dědictví“. Zejména obléhání Prahy pruským králem Fridrichem II. přineslo okolnímu venkovu značné škody. V důsledku tereziánských a josefínských reforem došlo k zániku některých církevních ústavů, jejichž dosavadní majetek na území dnešní městské části přešel do náboženského fondu a odtud postupně do rukou nových vlastníků.

Od 17. století vzrůstal zájem obyvatel měst o vycházky do přírody. Brzy byl zaznamenán značný sezónní příliv návštěvníků na celém popisovaném území, od Nuslí s populární Fidlovačkou, přes Krč, východisko do Kunratického lesa, až po Hodkovičky. Přispěla k tomu i přestavba staré zemské cesty na řádnou státní – „císařskou“ silnici a stále častější využívání toku Vltavy, kde byla roku 1856 zavedena pravidelná plavba parníků k dopravě osob. Velký vliv na dálkovou přepravu zboží, materiálu i lidí mělo zřizování železničních tratí. Trať z Prahy do Tábora se týkala především Nuslí, pozdější trať směrem na Modřany a Dobříš výrazněji zasáhla ostatní region. V 19. století pražská obec založila v Braníku pece na pálení vápna. Rok 1848 přinesl zánik nejen roboty, ale i vrchnostenské správy. Příštího roku ji nahradily nové kraje, které existovaly jen do roku 1854, zato systém okresů se ujal. Naše obce náležely ke Karlínu – tehdy samostatnému městu, rozkládajícímu se před branami Prahy. Již v roce 1850 vznikly tzv. politické, tj. samosprávné obce, do nichž bylo často začleněno více osídlení, zejména sem spadaly osady bez vlastního katastru. Postupně se začaly vytvářet obecní samosprávy, a ty usilovaly o zkvalitnění silnic a o zlepšení místního života, např. zřizovaly nové školy, které doplnily a nahradily skromnou síť škol v sídlech farních úřadů.

Když na pomezí Prahy, mezi Karlínem a Nuslemi, vyrostlo mladé, ambiciózní město Vinohrady, byl k 1. srpnu 1878 zřízen vinohradský soudní okres a k 1. říjnu 1884 začalo působit okresní hejtmanství Královské Vinohrady pro soudní okresy Královské Vinohrady a Jílové. Obce našeho regionu nyní připadly do vinohradského okresu. Většina obyvatel pracovala převážně v zemědělství, zejména v zahradnictvích, kde se pěstovala zelenina i okrasné květiny. Úrodu a mléko dováželi na pražská tržiště. Mohli být najímáni na sezónní práce, jako bylo těžení ledu. Zvyšoval se počet řemeslníků a dělníků, kteří docházeli do různých pražských podniků za prací. Postupně vznikaly místní dílny a menší průmyslové podniky.

Blížila se doba prudkého rozvoje většiny obcí, rozložených nedaleko pražské metropole. Krajina, lákající dříve výletníky, se nyní stala vyhledávanou architekty, kteří zde stavěli vily pro pražské měšťany. Mnozí zřízenci a dělníci zaměstnaní v pražských podnicích pocházeli ze vzdálenějších míst a v těchto příměstských obcích hledali levné ubytování. V některých místech, zejména v Nuslích, začaly od údolí Botiče až po pankráckou pláň vyrůstat solidní vícepodlažní domy s nájemními byty. V regionu ovšem vznikaly i dřevěné kolonie, obydlí pro nejchudší. Závěr roku 1898 přinesl Nuslím povýšení na město, brzy zde byl zřízen okresní soud a berní úřad, roku 1909 byla postavena budova radnice. Tunel Vyšehradskou skálou, dokončený roku 1905, umožnil přímé propojení pravobřežních obcí s Prahou.

Zákonem č. 114/1920 Sb. bylo k 1. lednu 1922 osídlení na dnešním území Prahy 4 připojeno k Velké Praze. Dosavadní „politické“, tj. samosprávné obce byly nyní jako katastrální celky začleněny do dvou nově utvořených pražských čtvrtí. Nusle, Michle a obojí Krč se spojily do čtvrti či obvodu Praha XIV., zatímco součástí XV. obvodu se staly obce Podolí, Braník a Hodkovičky. V jednotlivých obvodech města, zřízených podle vládního nařízení č. 7/1923 Sb., přechodně působily jako volené orgány omezené městské samosprávy místní výbory, místní rady a místní starostové. Řádné volby do místních výborů Prahy XIV. a Prahy XV. se konaly 23. září 1923.